ZAKÁŽEME HAZARD NA ÚZEMÍ MĚSTA

Hazardní hry jsou obecně velkým problémem společnosti. Hraní na tzv. výherních automatech vyvolává silnou touhu po výhře, která velice často přeroste v závislost na hazardu. Kromě hráče samotného, který mívá deprese a úzkosti, roste u něho riziko trestné činnosti a zneužívání návykových látek, bývají též jeho problémy zasaženi všichni lidé z okolí, dochází k rozporům v rodině, vznikají konflikty na pracovišti a časté absence.

Chceme regulovat hazard a tím snížit riziko vzniku závislosti u našich dospívajících dětí. Některá města a obce již omezili nebo úplně zakázali provozování hazardních her.

My chceme zajistit snížení počtu míst, kde se hazardní hra provozuje, omezení jejich provozní doby s konečným cílem zrušení hazardu zcela.

Za Společně PRO – Eva Stará 

 


Více  o vlivu Hazardu:

Podle studie ESPAD hraje na hazardních automatických přístrojích denně cca 1,1% českých chlapců ve věku 16 let a zkušenost s hazardem před osmnáctým rokem věku uvedlo 32% patologických hráčů. Jeden „hrací automat“ u nás připadá na 200 lidí. Odhadem patologickému
hráčství propadlo 0,5-1% populace. Pro hazard je typické, že si hráč kupuje možnost nebo iluzi výhry. Hazardní prostředí a reklama hazardu jsou psychologické pasti. Vyvolávají silné bažení a oslabují sebeovládání. Touha po hře je u patologických hráčů větší než touha alkoholiků po alkoholu. K rizikům hazardu patří:
1. Rizika pro hráče samotného: rozvoj patologického hráčství, nemocí vyvolaných stresem, deprese a úzkosti, trestná činnost, roste riziko
zneužívání návykových látek.

2. Riziko pro rodiny hráčů: rozpad vztahů, domácí násilí, rozvody, sociální izolace, nouze, exekuce, citová a hmotná deprivace dětí, které trpí pocity viny za chování rodičů.

3. Riziko pro pracovní prostředí: nižší produktivita a horší kvalita práce, vyšší nemocnost hráčů, časté absence, pracovní úrazy, konflikty se spolupracovníky, zhoršení kvality života dalších cca 10-15 lidí z okolí hráče.

4. Rizika pro společnost: vyšší náklady na zdravotní i sociální péči u hráče i jeho příbuzných, problém bezdomovectví, náklady v souvislosti s delikvencí a kriminalitou, nezodpovědné chování hazardních hráčů podnikatelů, atd.

Patologickému hráčství předchází tzv. rizikový hazard a hráčství + sázkařství. Rizikový hazard je stav, kdy ještě hazard nezpůsobil vážnější psychologické či sociální problémy. U Hráčství a sázkařství je zachovalé sebeovládání. Diagnosa patologické hráčství znamená, že během jednoho roku se vyskytnou dvě nebo více epizod hráčství, tyto epizody jsou pro hráče nevýnosné, ale opakují se přesto, že vyvolávají tíseň; jde o silné puzení ke hře, které lze těžko ovládnout a jedinec je zaujat myšlenkami a představami hraní a okolností, které tuto činnost doprovázejí.

V dotaznících sami patologičtí hráči hovoří o nadměrném množství míst k hazardním hrám a uvítali by:
– snížení počtu míst, kde se hazardní hra provozuje
– kdyby zařízení provozující hazardní hry měla omezenou provozní dobu
– kdyby patologický hráč mohl podepsat prohlášení, na základě kterého by ho
nikde nenechali hazardně hrát, případně kdyby soud mohl toto nařídit
– zákaz reklamy na hazardní hry, které znesnadňují ovládání

Pomoc pro patologické hráče a jejich rodiny:
Adiktologické služby v našem regionu pro dospělé, a od r. 2016 i pro mládež zajištuje Zařízení sociální intervence Kladno, Jana Palacha 1620 (Budova B), 272 01 Kladno, tel: 312 292 339 (příjem nových klientů), k dispozici je i mobilní terénní program, např. na Stochově.
Na www.drnespor.eu je volně přístupná svépomocná příručka pro patologické hráče a jejich rodiny „Už jsem prohrál dost“.
Svépomocná a velmi užitečná je organizace Anonymní gambleři v Praze, která zajišťuje pravidelná anonymní setkávání. Možné je využívat linky telefonické pomoci, které poskytují své služby nepřetržitě, např. Centrum krizové intervence, tel. 284 016 666 nebo RIAPS, tel.
222 580 697.

Léčba by měla být dlouhodobá, nejintenzivnější v prvním roce abstinence, při emočních krizích nebo při případné recidivě. Bažení a nezdravé návyky se vytvářely po mnoho let a delší čas je také třeba k tomu, aby se mozek tzv. přeprogramoval.